Zde je archiv Článků týdne zveřejněných na Hlavní straně v roce 2024. Informace o tom, kdy byl článek založen, jak se vyvíjel a kdo jsou jeho hlavní autoři či autorky, lze nalézt v Historii daného článku.

Sovka bělolící (Ninox albifacies) je vyhynulý druh sovy z čeledi puštíkovití. Žila na Severním i Jižním ostrově Nového Zélandu, byť záznamy a exempláře ze Severního ostrova jsou z dob evropské kolonizace sporé. Šlo o středně velkou sovu s kulatou hlavou „bez oušek“, obličejový disk nemusel být navzdory druhovému jménu pouze bělavý, případně našedlý, ale i rezavohnědý. Obecná barva opeření byla žlutohnědá, s tmavě hnědými proužky.

Přirozené prostředí sovky bělolící představovaly skalnaté vápencové oblasti a přidružená otevřená stanoviště, stejně jako okraje lesů, křovinatá území i zcela zalesněné biotopy. Tato největší sova Nového Zélandu lovila – ač sama byla schopným letcem – především pozemní živočichy, přičemž šlo o potravního oportunistu. Za hřadoviště a hnízdiště těmto ptákům sloužily pukliny ve skalních výchozech. Slavným se stalo především jejich volání, rozmanitě a květnatě vylíčené v mnohých dobových popisech, někdy připodobňované ke smíchu.

Vyhynutí sovky bělolící není zcela objasněné, byť za hlavní příčinu se pokládá lov ze strany zavlečených savčích predátorů. Značně vzácnou se stala okolo 80. let 19. století, poslední potvrzené pozorování spadá do roku 1914, byť nepotvrzené zprávy a zvěsti o přežívání ptáka sahají až do 70. let 20. století. Navzdory tomu, že sovky dlouhodobě prosperovaly i v zajetí, přičemž některé byly dokonce odeslány i do Evropy, k žádnému pokusu o chovný program nedošlo. Muzejní sbírky schraňují přes 50 exemplářů tohoto vyhynulého ptáka, jehož navíc zachycuje i několik raritních fotografií.

Enceladus (definitivní astronomické označení Saturn II) je šestý největší měsíc planety Saturn. Měsíc má v průměru téměř 500 kilometrů, což je přibližně desetina velikosti největšího měsíce Saturnu, Titanu. Enceladus je z většiny pokryt mladým a relativně čistým ledem, který odráží téměř veškeré sluneční světlo dopadající na jeho povrch. To má za následek extrémně nízkou teplotu povrchu pohybující se okolo −198 °C. I přes svou malou velikost se na Enceladu nachází celá řada povrchových útvarů, od starších oblastí silně posetými impaktními krátery po novější útvary vzniklé v posledních 100 milionech let. Rozsáhlou geologickou aktivitu vyvolávají patrně slapové síly planety Saturn, protože vlastní významné zdroje tepla z radioaktivního rozpadu mít Enceladus s ohledem na svou velikost nemůže. Předpokládá se, že k zahřívání přispívá i rezonanční vazba Enceladu s měsícem Dione v poměru 1 : 2, což vyvolává uvnitř obou měsíců dodatečné slapové síly, a spolupůsobit může i měsíc Mimas.

Měsíc objevil 28. srpna v roce 1789 německo-britský astronom William Herschel. Pojmenován byl podle jednoho z Gigantů, Enkelada, kterého zahubila bohyně Pallas Athéna. Jméno navrhl v roce 1847 objevitelův syn, astronom John Herschel. Až do 80. let 20. století, kdy okolo měsíce proletěla dvojice amerických planetárních sond Voyager, bylo o vzhledu měsíce známo jen málo. V roce 2005 vstoupila do systému Saturnu sonda Cassini, která uskutečnila řadu blízkých průletů okolo měsíce Enceladu. Pozorování umožnila objevit mračna vodního ledu vznášející se nad oblastí jižního pólu. Tím došlo k objevení kryovulkanismu vyvrhující z více než 100 gejzírů směs vodního ledu, dalších plynných látek a pevných částic včetně krystalků soli.

Dvojice motorových vozů řady M 290.0 byla vyrobena v roce 1936 pro Československé státní dráhy v Tatře Kopřivnice. Reprezentuje technický pokrok a snahy o rychlou železniční dopravu v meziválečném Československu, na jehož poměry je výjimečná svojí konstrukcí, vzhledem i cestovním komfortem. S vývojem a výrobou se začalo již v roce 1934. Vedoucím vývoje byl Hans Ledwinka, hlavní konstruktér známých tatrováckých automobilů, z nichž byl odvozen aerodynamický tvar skříně podle návrhu Paula Jaraye. Na designu se podílel Vladimír Grégr, který navrhoval interiér a patrně také vnější výtvarné řešení vozu. Světově unikátním byl elektromechanický přenos výkonu, patentovaný vynález vsetínského elektrotechnika Josefa Sousedíka. Vozy byly zkonstruovány pro maximální rychlost 130 km/h, během zkušební jízdy 3. června 1936 jeden z nich dosáhl i rychlostního rekordu ČSD 148 km/h.

Do pravidelného provozu byly vozy zařazeny 13. července 1936, přičemž jezdily na motorovém rychlíku „Slovenská strela“ Bratislava–Brno–Praha a zpět. Po rozpadu Československa v březnu 1939 byl provoz spoje ukončen, po druhé světové válce se oba vozy ve vozbě obnoveného vlaku střídaly s německými motorovými jednotkami, které zůstaly u ČSD jako válečná kořist. Vozy M 290.0 se tím pádem uvolnily k nasazení i na jiných spojích, od přelomu 40. a 50. let už však sloužily jen jako záloha pro vládní jízdy. První vyrobený vůz byl vyřazen roku 1953, druhý až v roce 1960, kdy byl předán Technickému muzeu Tatra. Roku 2000 získal status kulturní památky a v roce 2010 byl coby první vlak v Česku prohlášen národní kulturní památkou. V letech 2018–2021 proběhla jeho celková rekonstrukce, současně byl pro něj v kopřivnickém muzeu postaven nový výstavní pavilon.

Škeblice asijská či škeble asijská (Sinanodonta woodiana) je velký druh sladkovodního mlže z čeledi velevrubovití, jehož domovinou jsou řeky východní Asie. Těžiště přirozeného výskytu se nachází v povodí řek Amur a Jang-c’-ťiang, kde škeblice představují dominantní druh mezi velkými mlži. Lastura je elipsovitého až skoro kulatého tvaru o délce až 25 cm. Barva povrchu lastury se liší podle lokace, nejčastěji bývá černošedá s odstíny hnědé, zelené či tmavě fialové barvy. Vnitřní části lastury jsou narůžovělé. Živí se řasami a bakteriemi, které přefiltrovává z vody. Škeblice jsou odděleného pohlaví. Rozmnožují se tak, že samec vypustí spermie do vodního sloupce a samice nasaje spermie do sebe. Vajíčka jsou oplozena v žaberních lupenech samice, odkud jsou po dozrání vypuštěna jako larvy (glochidia) do vody, kde se přichytí na hostitele (rybu), na němž parazitují po dobu cca 4–10 dní, než se vyvinou do juvenilního stadia škeble. Rozmnožují se již v druhém roce života, mohou se dožít až 15 let.

Druh se na přelomu 50. a 60. let 20. století rozšířil do řady zemí Evropy, střední Ameriky a jihovýchodní Asie, kde se stal úspěšným invazivním druhem. K rozšíření patrně došlo ve formě glochidií přichycených na dovezených chovných rybách z východní Asie. V Česku byla škeblice asijská poprvé zaznamenána v roce 1996, od té doby se rozšířila do mnoha českých a moravských povodí. V místech postižených invazí škeblic dochází ke konkurenci s původními druhy velkých mlžů, a to jak ve stadiu glochidií, tak v dospělém stadiu. V krajních případech může dojít k úplnému nahrazení místní populace škeblí tímto invazivním druhem.

Pokud svatý Porfyrios z Gazy skutečně existoval, byl v letech 395 až 420 biskupem palestinské Gazy. Všechny informace o něm pocházejí z hagiografie, jež o sobě prohlašuje, že byla sepsána přímým svědkem, vznikla však možná až v 6. století. Někteří historikové ji používají jako zdroj pro popis toho, jak se křesťanství v pozdní antice prosazovalo proti městskému pohanství. Jiní ji naopak považují za podvrh a Porfyria za smyšlenou osobu.

Porfyrios podle zmíněného životopisu pocházel ze Soluně a začínal jako poustevník. Když se stal biskupem Gazy, pohanství tam bylo stále živé a jeho přívrženci Porfyria přivítali výkaly a trním. Ale on se energicky pustil do práce a oživil místní křesťanskou menšinu. Později odjel lobbovat u císaře Theodosia I., aby mu na pohany poskytl armádu. Císař se nejprve zdráhal proti Gaze zakročit, aby nepřišel o daně. Porfyrios si však získal císařovnu Eudoxii a Theodosius nakonec na její přímluvu biskupovi vyhověl.

S vojskem v zádech Gazanům oznámili, že jejich chrámy budou zničeny. Pohané se neodvážili protestovat, jen kněží marneionu, hlavního městského chrámu, se v něm zabarikádovali a ukryli kultovní předměty. Pak se křesťané pustili do boření, vypalování a rabováni. Marneion si vzal na starost sám Porfyrios a zničil ho rituálním způsobem s bohoslužbami a procesím. Deskami z vnitřní svatyně nechal vydláždit náměstí, aby po nich šlapali lidé a zvířata. Na místě postavil kostel, který sponzorovala císařovna. Porfyrios ještě zažil krátké povstání pohanů, při kterém musel utéct po střechách a jeho sídlo bylo vyrabováno. Je pohřben v Gaze v chrámě po něm nazvaném, jenž je jedním z nejstarších funkčních kostelů světa. Dne 19. října 2023 během izraelské války s Hamásem byl areál kostela zasažen izraelskými pumami a byli zabiti lidé.

Pitovití (Pittidae) jsou čeleď pěvců, jež se vyskytuje v Asii, Australasii a Africe. Existuje více než 40 druhů pit, které jsou si podobné vzhledem i chováním. Pitovití představují starosvětské zástupce podřádu křikaví a jejich nejbližšími příbuznými jsou ptáci z čeledi Calyptomenidae (česky loboši). Pitovití původně tvořili jediný rod, ale moderní systematika je dělí do tří rodů: Pitta, Erythropitta a Hydrornis. Představují středně velké pěvce, na délku měří 15 až 25 cm, tělo je zavalité, se silnými a dlouhými končetinami. Vyznačují se velmi krátkým ocasem a mohutným, mírně zahnutým zobákem. Mnoho z nich má pestře zbarvené opeření.

Většina pitovitých žije v tropech, několik druhů se vyskytuje i v mírném pásu. Většinou žijí v lesích, ale některé přivykly životu v křovinách a mangrovech. Pohybují se většinou na zemi, žijí hlavně samotářsky a potravu hledají na vlhkých lesních půdách. Živí se žížalami, plži, hmyzem a jinými bezobratlými, ale i drobnými obratlovci. Jsou monogamní, samice snášejí až šest vajec, která ukládají do velkého klenutého hnízda na stromě nebo keři, někdy i na zemi. O mláďata se starají oba rodiče. Čtyři druhy pitovitých jsou tažné, několik dalších pak částečně tažných, i když jejich migrace jsou jen málo prostudovány. Hlavní hrozbou pro pitovité je úbytek stanovišť v podobě rychlého odlesňování, navíc jsou cílem odchytu pro obchod s klecovými ptáky. Za nejvzácnější pitu je pokládána pita thajská, druh kriticky ohrožený vyhynutím.

Vesnický kostel ve Struppenu (německy Dorfkirche Struppen) je původně románský, renesančně a barokně upravovaný vesnický kostel v saské obci Struppen. Nejstarší dochované stavební části (kněžiště, sakristie, vítězný oblouk a jižní portál) pocházejí z poslední třetiny 13. století, první písemná zmínka o kostelu je však až z roku 1354. K zásadním přestavbám došlo kolem roku 1600 (přístavba patrové předsíně) a 1695 (zvýšení věže). V průběhu 17. a 18. století byl postupně obnovován a doplňován interiér kostela. Zatím poslední celková rekonstrukce kostela začala v roce 1978.

Jednolodní sálový kostel zakončuje chórová věž o čtvercovém půdorysu, která přechází v osmistěnnou nástavbu. Patrovou předsíň na jižní stěně zakončuje volutový štít a doplňuje schodišťová věž. Interiér je plochostropý, kněžiště je zaklenuto žebrovou klenbou, sakristie pak klenbou valenou. Na pravé straně vítězného oblouku se nachází novorenesanční kazatelna, vpravo od něj jsou odkryté středověké fresky. Na dvoupatrové dřevěné empoře stojí varhany pocházející patrně z roku 1668, které jsou tak pravděpodobně nejstarší v regionu Saského Švýcarska. Tři ocelové zvony pocházejí z roku 1956.

Meruzalka neboli rybíz (Ribes) je jediný rod čeledi meruzalkovité (Grossulariaceae), jež náleží do řádu lomikamenotvaré (Saxifragales) vyšších dvouděložných rostlin. Zahrnuje zhruba 190 druhů jednodomých či dvoudomých, opadavých nebo ojediněle i stálezelených, trnitých nebo netrnitých keřů většinou s dlanitými listy. Jejich květy jsou tvořeny srostlým, často nápadně barevným kalichem a volnou, nenápadnou, někdy i chybějící korunou; plody jsou bobule. Rod je rozšířen především v mírných a chladných oblastech Evropy, Asie a Severní Ameriky a také v Jižní Americe v Andách až po Patagonii; největší diverzita zástupců je na západě Severní Ameriky a v Číně. V české květeně jsou původní 3 nebo 4 druhy, některé další pěstované zde zplaňují.

Černý a červený rybíz, angrešt či josta patří k oblíbeným ovocným dřevinám, neboť jejich plody obsahují množství vitamínů (zejména vitamínu C), minerálů, flavonoidů i dalších látek a mají široké využití v gastronomii. Černý rybíz a řada dalších jsou léčivé rostliny s dlouhou tradicí užívání v mnoha kulturách. Poskytují též dobrou pastvu včelám. Jako okrasné keře jsou často pěstovány americké druhy meruzalka krvavá (Ribes sanguineum), meruzalka zlatá (Ribes aureum), meruzalka nádherná (Ribes speciosum) nebo evropský rybíz alpínský (Ribes alpinum). V Evropě jsou rybízy kulturně pěstovány již minimálně od 16. století.

Roza Robota (1921 Ciechanów – 6. ledna 1945 koncentrační tábor Auschwitz) byla účastnice židovského protinacistického odboje během druhé světové války, a to především ve vyhlazovacím táboře Auschwitz-Birkenau, kam ji v roce 1942 deportovali z jejího rodného severopolského města Ciechanów. Před válkou s vyznamenáním absolvovala gymnázium. Již ve dvanácti letech vstoupila do sionistického mládežnického hnutí ha-Šomer ha-ca'ir. Když Wehrmacht počátkem září 1939 obsadil Ciechanów, musela se s rodinou sestěhovat do nově zřízeného ghetta a ve druhé polovině roku 1942 následoval transport. V táboře Auschwitz II – Birkenau pracovala ve skladišti v ženské skupině, jež měla za úkol třídit oblečení a osobní věci lidí, kteří zemřeli v plynových komorách.

Patřila mezi organizátory tajné operace, při níž se z muniční továrny do vyhlazovacího tábora pašoval střelný prach, který členové Sonderkommanda (zvláštního oddílu určeného pro práci v plynových komorách a krematoriích) použili 7. října 1944 k židovskému povstání v táboře, při němž bylo mimo jiné zničeno jedno z tamních krematorií. Po rychlém potlačení vzpoury nacisté zahájili rozsáhlé vyšetřování, při němž gestapo odhalilo její podíl na celé akci. Po zatčení ji při výsleších mučili, aby vyzradila další židovské odbojáře. Nikoho ale neprozradila, a tak ji 6. ledna 1945, pouhé tři týdny před osvobozením tábora Rudou armádou, společně se třemi dalšími ženami popravili oběšením.

Arrokoth, s předběžným označením 2014 MU₆₉, je transneptunické vesmírné těleso Kuiperova pásu. Jedná se o dvojité těleso dlouhé 36 kilometrů, složené ze dvou planetesimál o průměru 21 a 15 kilometrů, které jsou spojeny podél jejich hlavních os. Větší lalok, který je plošší než menší lalok, se jeví jako slepenec přibližně osmi dílů velkých asi pět kilometrů, které se sdružily ještě před spojením obou planetesimál. Vzhledem k tomu, že od vzniku Arrokothu nedošlo na jeho povrchu k téměř žádným rušivým dopadům, zůstaly zachovány podrobnosti vzniku planetky. Díky průletu vesmírné sondy New Horizons 1. ledna 2019 v 5:33 (UTC) se Arrokoth stal nejvzdálenějším a nejprimitivnějším objektem Sluneční soustavy, který navštívila kosmická sonda. V době průletu sondy měl objekt přezdívku Ultima Thule.

Arrokoth objevil 26. června 2014 astronom Marc Buie a skupina New Horizons Search Team pomocí Hubbleova vesmírného dalekohledu jako součást hledání objektu Kuiperova pásu pro cíl mise New Horizons pro jeho první rozšířenou misi. Byl vybrán ze tří kandidátů a stal se hlavním cílem rozšířené mise. S dobou oběhu asi 298 let, nízkým sklonem oběžné dráhy a malou výstředností je Arrokoth klasifikován jako klasický studený objekt Kuiperova pásu.

Tuleň Weddellův (Leptonychotes weddellii) je velký mořský savec, jehož domovinou jsou studené vody Jižního oceánu okolo celé Antarktidy. Jedná se o savce s nejjižnějším stanovištěm na světě. Druh představuje jediného zástupce jednodruhového rodu Leptonychotes. Tuleň má zavalité tělo vřetenovitého tvaru s tmavou, stříbřitě kropenatou srstí. Oči jsou tmavé a velké a dobře přizpůsobené šerosvitu pod vodou. Stejně jako ostatní tuleňovití, i tuleni Weddelovi postrádají ušní boltce. V orientaci pod vodou jim pomáhají tmavé hmatové vousy. Samice měří 2,6–3,3 m a váží 400–500 kg, samci měří 2,5–2,9 m a jejich váha se pohybuje kolem 300–450 kg.

Většina populace tuleňů Weddelových žije na ledě, občas se vyskytují i na nezaledněných březích (např. v Jižní Georgii). Samice se na jaře shlukují do volných skupin maximálně 50 tulenic, aby vrhly mláďata. K vrhu jednoho či výjimečně dvou mláďat dochází od konce září do počátku listopadu. Laktace probíhá 7–8 týdnů, poté se mláďata osamostatňují. Po laktaci samice odchází do vody, kde se krmí a páří se samci, kteří si mezitím ustanovili podvodní teritoria v blízkosti samičích shromaždišť. U samic probíhá prodloužená březost, což jim dává prostor na vykrmení se po energetických ztrátách spojených s obdobím laktace a línáním.

Živí se rybami a hlavonožci, jídelníček doplňují krilem a korýši. Potravu loví pouze ve vodě. Jsou zdatní potápěči, dokáží se potopit až na 82 minut do 600m hloubek. Druh je unikátní hlasovým projevem, který zahrnuje desítky typů volání různých délek a frekvencí. Zpěv občas doplňuje i ultrazvukem, jehož význam zůstává nejasný. Hlavního predátora druhu představují kosatky, avšak na mláďata občas útočí i tuleni leopardí.

Lublaň (slovinsky Ljubljana) je hlavní město Slovinska, sídlo stejnojmenné městské občiny. Je zeměpisným, kulturním, vědeckým, ekonomickým, politickým a administrativním centrem státu. Během celé historie byla ovlivněna několika kulturami, neboť se nachází na křižovatce germánských, románských a slovanských národů, jejich jazyků, zvyků a obyčejů. Město zaujímá plochu 164 km² a v roce 2019 zde žilo okolo 293 000 obyvatel, je tak největší obcí ve Slovinsku. Centrem města protéká řeka Lublaňka.

Dopravní spojení, hustota průmyslu, vědecké a výzkumné instituce a obchodní tradice jsou faktory, které přispěly k vedoucí ekonomické pozici Lublaně. Město je sídlem ústřední vlády, veřejné správy a všech slovinských ministerstev. Je také sídlem slovinského Národního shromáždění, slovinské vlády a prezidenta Slovinska, největší univerzity, Národního muzea, Etnografického muzea, Slovinské národní galerie, Muzea moderního umění a Slovinské akademie věd a umění.

Ve starověku na území Lublaně stávalo římské město Emona. Lublaň je poprvé zmiňována v první polovině 12. století. Od středověku až do rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 byla součástí habsburské říše, poté spadala pod Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Po druhé světové válce se Lublaň stala hlavním městem Socialistické republiky Slovinsko, která byla součástí Socialistické federativní republiky Jugoslávie. Tento status si udržela až do roku 1991, kdy Slovinsko získalo nezávislost a Lublaň se stala hlavním městem nově vzniklého státu. Nachází se uprostřed obchodní cesty mezi severním Jaderským mořem a oblastí Dunaje, byla historickým hlavním městem Kraňska, jedné z částí Habsburské monarchie obydlené Slovinci.

Vačnatci (Marsupialia) představují skupinu živorodých savců, jež zahrnuje americké řády vačice, vačíci a kolokolové a dále řády vakokrti, kunovci, bandikuti a dvojitozubci (včetně klokanů a koalů) z Australasie a Wallacey. Předkové dnešních vačnatců se od své sesterské linie vedoucí k placentálům odchýlili před více než 160 miliony lety, a třebaže jejich bouřlivý vývoj zpočátku probíhal na severní polokouli, od začátku kenozoika se vyskytují vesměs na kontinentech jižní polokoule a asi 70 % dnešních druhů žije v australské oblasti. Několik druhů zpětně kolonizovalo Severní Ameriku.

Reprodukční systém samic vačnatců se vyznačuje dvěma dělohami a pochvami, po krátkém období březosti samice rodí nedokonale vyvinutá mláďata, jejichž následný vývoj probíhá v trvalém kontaktu se samičí bradavkou během prodloužené laktace. K bradavkám se mládě dostává svépomocí a může je krýt specializovaný vak, není to však pravidlem. Vačnatci osídlili všechny hlavní biotopy v Americe i Australasii, včetně vyprahlých stanovišť. V Australasii se vyvíjeli bez přítomnosti placentálů, a konvergentně tak zastávají jejich ekologické role, od stromových forem po býložravce otevřených plání. Australská pleistocenní megafauna zahrnovala i téměř třítunový rod Diprotodon, stejně jako vrcholového predátora rodu Thylacoleo o délce 1,5 m.

Na vačnatce se ve srovnání s placentály pohlíželo spíše jako na „primitivní“ nebo „druhořadé“ savce, byť jejich nižší druhová početnost může být pouhým důsledkem dlouhodobé izolace na jižních kontinentech. Především australští vačnatci nicméně od období pleistocénu zažili značný pokles druhové bohatosti, nejprve možná v důsledku pravěké lidské kolonizace, následně i vlivem kolonizace evropské, spojené se zásahy do stanovišť, a především se zavlečením invazních druhů.

Efrajim Kacir (rodným jménem Efrajim Kačalskij; 16. května 1916 Kyjev – 30. května 2009 Rechovot) byl přední izraelský vědec v oboru biofyziky a biochemie, který je mezinárodně uznáván jako průkopník v oblasti biotechnologií. V letech 1973 až 1978 zastával funkci izraelského prezidenta. Mimo post hlavy státu, který byl jeho jedinou veřejnou funkcí, zasvětil celý svůj život vědě. Na řadě výzkumů spolupracoval se svým bratrem Aharonem, který byl mezinárodně uznávaným průkopníkem v oblasti elektrochemie biopolymerů. Aharon však zahynul v roce 1972 během teroristického útoku na letišti Lod. Za tragických okolností však zahynuly i obě Kacirovy dcery; manželka Nina zemřela na rakovinu.

Prakticky celou svou profesionální vědeckou kariéru spojil s Weizmannovým institutem věd v Rechovotu, který pomáhal založit. Během svého výzkumu vyvinul metodu pro vázané enzymy, která pomohla položit základy pro disciplínu, dnes známou jako enzymové inženýrství. Jeho studium bílkovin přispělo k rozluštění genetického kódu, výrobě syntetických antigenů a objasnění různých fází imunitních reakcí. Jeho výzkum polyaminokyselin přivedl vědce z Weizmannova institutu věd k vývoji glatiramer-acetátu, který se po celém světě používá k léčbě roztroušené sklerózy. Za svou vědeckou činnost obdržel řadu význačných ocenění, čestných doktorátů a stal se členem prestižních vědeckých společenství. Díky tomu, že do mandátní Palestiny přišel ještě jako dítě, měl v době svého nástupu do prezidentského úřadu z dosavadních prezidentů nejblíže k tomu být rodilým Izraelcem, a byl v tom smyslu označován jako „téměř sabra“ (tj. člověk narozený na historickém území Izraele). Prvním sabrou v úřadu prezidenta se stal až jeho nástupce Jicchak Navon.

Netopýrovití (Vespertilionidae) představují nejpočetnější, kosmopolitně rozšířenou čeleď letounů, jež zahrnuje téměř 500 žijících druhů. Především historické systémy mezi netopýrovité sdružují i zástupce dnes již samostatných čeledí tadaridovití, létavcovití a žlázokřídlecovití, jež byly osamostatněny až díky rozmachu molekulárně-fylogenetických analýz. Netopýrovití představují rozmanitou skupinu co do zbarvení i různých tělesných charakteristik, jejich hmotnost se pohybuje mezi 4 až 50 g. Na rozdíl od řady jiných letounů, jako jsou listonosovití, jim až na výjimky chybí listovitý výrůstek na nose, stejně jako různé výběžky a modifikace spodních pysků. Vyznačují se výraznými ušními boltci, malýma očima a relativně dlouhým ocasem, jenž je téměř zcela zanořen v uropatagiální membráně.

Většina netopýrovitých patří mezi noční hmyzožravce, kteří se v prostoru orientují pomocí frekvenčně modulovaných echolokačních signálů, vysílaných prostřednictvím otevřené tlamy. Je pro ně typický život v koloniích, ačkoli existují i samotářsky žijící zástupci. Netopýři žijící v mírných oblastech přes zimu často hibernují, přičemž s utvářením zimujících kolonií se pojí i začátek období rozmnožování. Samice v takovém případě praktikují tzv. odložené oplodnění, kdy se sice spáří již na podzim, ale spermie si přes zimu schraňují v děloze a využijí je až na jaře. Během léta pak dochází k vyštěpování mateřských kolonií, v nichž samice rodí a vychovávají mláďata.

Bramall Hall je převážně tudorovské panské sídlo v Bramhallu v metropolitní oblasti anglického Manchesteru. Budova je dřevěná a její nejstarší části pocházejí ze 14. století, přístavby jsou z 16. a 19. století. Dům funguje jako muzeum a jeho 70akrový (asi 30 hektarů velký) park zvaný Bramhall Park je přístupný veřejnosti.

Panství Bramall se poprvé zmiňuje v soupisu Domesday Book z roku 1086, kdy jej vlastnil rod Masseyů. Od konce 14. století jej vlastnili Davenportové, kteří postavili současný dům a sídlili zde přibližně 500 let. V roce 1877 prodali panství o rozloze téměř 2 000 akrů společnosti Manchester Freeholders' Company, která byla založena za účelem využití potenciálu panství pro výstavbu obytných domů. Sídlo a zbytek parku o rozloze více než 50 akrů pak firma prodala rodině úspěšných průmyslníků Nevillů. V roce 1925 dům koupil John Henry Davies a v roce 1935 jej získala městská rada Hazel Grove a Bramhallu. Po reorganizaci místní samosprávy v roce 1974 je nyní Bramall Hall ve vlastnictví Metropolitní rady města Stockportu, která ji popisuje jako „nejprestižnější a historicky nejvýznamnější budovu v památkové zóně.“

Endoplazmatické retikulum (ER) je soustava vzájemně propojených miniaturních membránových cisteren a kanálků, která se nachází v cytoplazmě drtivé většiny eukaryotních buněk. Napojuje se na buněčné jádro a obvykle i na Golgiho aparát. Endoplazmatické retikulum zvětšuje vnitřní povrch buňky, což má velký význam pro metabolické procesy. Rozlišují se drsné (nebo hrubé) ER, na jehož vnějším povrchu jsou přisedlé ribozomy, a hladké ER bez přisedlých ribozomů.

Drsná část endoplazmatického retikula se specializuje na syntézu některých bílkovin a procesy s tím související, jako je skládání těchto proteinů a jejich oligomerizace či navěšování jistých cukerných zbytků na tyto bílkoviny. V drsném ER také probíhá rozklad špatně sbalených či poškozených bílkovin – mechanismus za to zodpovědný se označuje jako ER-asociovaná degradace proteinů. V hladkém endoplazmatickém retikulu se odehrávají zcela odlišné procesy – odstraňování toxických (odpadních) látek, některé části metabolismu lipidů a metabolismu hemu. Dále se mohou z hladkého ER regulovaně uvolňovat vápenaté ionty.

První pozorování endoplazmatického retikula se uskutečnila již světelným mikroskopem, ale výzkumníci neměli představu o tom, co vlastně pozorují. Příkladem jsou Nisslova tělíska objevená Franzem Nisslem v nervových buňkách v roce 1884. Endoplazmatické retikulum jako takové tak bylo ve srovnání s ostatními organelami objeveno až poměrně pozdě – v roce 1945 –, a to díky použití elektronového mikroskopu ke studiu buněk.

Metro v Kyjevě (ukrajinsky Київський метрополітен, Kyjivskyj metropoliten) tvoří systém tří linek podzemní dráhy pod Kyjevem, hlavním městem Ukrajiny. Jedná se o tzv. „těžké“ metro sovětského typu, většina jeho úseků je vedena pod povrchem, pouze některé úseky na okraji sítě jsou povrchové či nadzemní. Jednotlivé linky metra se nekříží přímo, ale v různých úrovních; vlaky mezi nimi mohou přejíždět pomocí manipulačních spojek, cestující přecházejí přestupními chodbami. V roce 2018 denně přepravilo okolo 1,4 milionu lidí. Jedná se o nejstarší systém svého druhu v zemi a třetí v bývalém Sovětském svazu. V provozu je od roku 1960 a do roku 1991 neslo název Metropoliten imeni V. I. Lenina (метрополітен імені В. І. Леніна). Provozovatelem dráhy i drážní dopravy na ní je KP Kyjevské metro.

Metro má v současné době tři linky značené názvem a barvami: Svjatošynsko-Brovarska (červená), Obolonsko-Teremkivska (modrá) a Syrecko-Pečerska (zelená). Budoucí linka Podilsko-Vyhurivska, která má mít oranžovou barvu, se začala stavět v roce 1993. Dohromady síť měří 67,5 km a soupravy zastavují v 52 stanicích. Linky metra překračují na třech místech řeku Dněpr na mostech. Svjatošynsko-Brovarska obsahuje i 6 km trati, které vedou nad povrchem.